I letos jako každoročně se jela Cesta ke svobodě z Terezína do Prahy. Pořádá ji Židovská liberální unie, sportovní klub Hakoach a The American Joint DC. Jeli jsem ji předposlední víkend v květnu. Sešli jsme se ráno v 7 hodin před Masarykovým nádražím, kde jsme naložili kola na doprovodné vozidlo. Ještě ne zcela probuzena (jsem noční sova) jsem zjistila , že na sraz dorazili jen samí muži, a tak až na místě jsem se dověděla, že je to vlastně pro mě takové malé překvapení, ale že jsem jediná žena. Vzala jsem to na vědomí (tím se i probudila), co také dělat, přeci nepojedu zpět domů. A tak nás dohromady bylo 9. Vlakem naše skupina dojela do Bohušovic, do míst, kde tolik našich předků nastoupilo strastiplnou cestu ve většině případů smrti vstříc. Nasedli jsme na kola a odjeli do Terezína k památníku na břehu Ohře, tam kde nacisté nechali vysypávat popel mrtvých.

U památníku se vždy modlíme za mrtvé. Je to zvláštní chvíle, zvláštně nabitá atmosféra, něčím, co se těžko popisuje, každý z nás tam stojí se svými myšlenkami sám a přitom vnímá, že ti, co tam stojí s ním, mají stejné rodinné osudy. Hlavou mi běžela jména naší rodiny, dívenky, která v 15 letech zemřela již v Terezíně, myslela jsem na tátu, který se v Terezíně před svoji deportací do Osvětimi staral o malé kluky, na ostatní, jež byli posláni dále na východ, odkud se nikdy nevrátili. Jen můj táta.

A pak opět začala dlouhá cesta do Prahy, víc jak 70 km. Letos bylo opravdu vedro, o to více byla cesta náročná.. “Moji muži“ byli opravdu na svém místě, jsem zvyklá jezdit na kole často a v horských terénech, ale přeci jenom na chlapy nemám, čekali na mě na každé křižovatce a dopřávali mně i krátký odpočinek a doplnění tekutin. Pod koly nám ubíhaly kilometry. Z celé cesty nemám vůbec ráda úsek mezi Řeží a Roztoky. Jede se po úzké cestičce regulované řeky, pod námi 10 m do vody, kameny, kmeny stromů. Pořád jsem myslela na to, jak moc se budu letos bát. A tak při zastávkách jsem to také řekla nahlas a dopředu je upozornila, že tam budou asi na mě muset čekat déle než normálně. Pánové ode mě chtěli, nechť tedy rozhodnu, po kterém břehu pojedeme. Odmítla jsem rozhodování, nechala to na nich s tím, že se přizpůsobím. Zachovali se chlapsky a vybrali kvůli mně tu zdánlivě lehčí cestu. Jenže chyba lávky. Nebyly tam sice kameny, voda ani kmeny stromů ,ale jedno klikaté stoupání za druhým. Vzhledem k celodennímu vedru, stoupající únavě, pokročilému odpoledni, bylo to celé víc než vyčerpávající. Nicméně jsem dojeli do malé hospůdky v Roztokách, kde jsme se museli najíst a hlavně napít. Dohodli jsem se, že příští rok pojedeme tu cestu, kde se bojím a já se pokusím se nebát.

Mám tuto akci velmi ráda, skýtá pro mě v sobě plno symboliky. Jedeme ve vlaku z Prahy, kterým MY chceme, sedíme, kde MY chceme, když máme žízeň, napijeme se a když máme hlad, tak se najíme, potřebujeme-li si odpočinout, odpočineme si, jedeme na KOLECH a jedeme z Terezína DOMŮ.

Dr. Věra Dvořáková, 29.5.2007